Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Dřevěný stůl Autor: Lesse (Občasný) - publikováno 1.2.2003 (12:11:01)

     Dřevěný stůl

Ke stolu přišel muž. Sedl si k němu. Na dřevěnou židli. Hrubou, neotesanou. Stůl byl také dřevěný, hrubý a neotesaný; byl z něho cítit život. Muž měl tenhle stůl velmi rád. Měl rád jeho hrubou, teplou desku. Byla nesčetněkrát pořezaná, ale rýhy, menší i větší, různě hluboké, ji neubíraly nic na kráse. Naopak. Byla jako starý muž, jehož vrásky ho činí přitažlivějším a hovoří o pevnosti. Takový byl i tenhle stůl i muž, který u něho sedával. Hodiny, často od rána do večera, pracoval na poli, staral se o koně, zpravoval dům. Byl pevný a šlachovitý, nikoliv však ve svých pohybech hrubý. Kdyby býval měl ženu, měla by ráda jeho pevné, teplé ruce, které by ji držely v náručí; nikoliv něžně, ale s neoblomnou láskyplností. Věděla by, že muž, který se jí dívá do očí, je ve svých citech upřímný a neměla by pochyby o tom, že by ji byl schopný chránit, pokud by to potřebovala. Muž ale ženu neměl. Ne nikdy, vlastně jich poznal několik, ale teď už žil roky sám. Kdysi toužil po životě se ženou, s dětmi, ale jeho poslední vztah, ačkoliv byl dlouhý a zdál se být plný lásky, skončil a on už neměl vůli hledat nový. Jeho život byl teď naplněný prací, těžkou, ale smysluplnou. Dávala jeho životu jednoduchost a to mu vyhovovalo.

Toho dne muž pojedl u svého stolu a odjel, s koněm a povozem, na pole. Byl čas žní. Byl konec léta, krásný zlatavý den a on musel sklidit své obilí.

Tehdy za ním přišla paní Smrt. Paní Smrt za námi chodí dvojím způsobem. Buď nás přijde varovat a dá nám tak šanci k životu nebo nás překvapí, neočekávaná a nepozvána, aby nám ukradla náš poslední dech. Tehdy muži řekla, že pokud obilí sklidí, pukne mu srdce, přestože si myslí, že ho má tvrdé jako skála. Řekla mu to a zmizela. Muž neměl ze smrti strach, ale zemřít ještě nechtěl. Vzal koně a povoz a odjel domů. Ten den muž přemýšlel. Byla mu dána možnost. Možnost, aby si vybral. Mezi tím, že nechá svou celoroční práce ladem, zlaté obilné klasy nechá naplnit až ohnou stonky a nakonec se vysypou, nevyužitě a zbytečně. Mezi tím, že bude žít, ale svou práci, které už léta věřil, a která mu dodávala odvahu a sílu, nebude moci dokonat. Ne muž se nebál smrti. Věděl, že všechno co se v jeho životě stalo i stane, se stát musí a muselo, že nemůže být jinak. Byl se svým životem smířen. Byl smířen sám se sebou. A obílí čeká.

Druhý den ráno pojedl u svého stolu a vyjel k poli. Nabrousil kosu a svými silnými, šlachovitými rukama se dal do práce. V poledne si udělal hodinu pauzu, pojedl a chvíli si poležel. Pak pokračoval až do večera. Ten den byl nádherný. Na obloze nebyl ani mráček a slunce prohřálo vzduch už dávno před polednem. Nad polem se jako zavěšeni  na neviditelném provázku, vznášeli skřivani a zpívali. Jediné co kromě svého zpěvu mohli slyšet byl pravidelný rytmus kosy a šum polehávajícího obilí. Muž byl šťastný. Tak pracoval první den i druhý den a třetí potom na pole přišel s mnoha motouzy a začal vázat snopce. Trvalo mu to celý den, ale když jel potom večer domů, měl pocit dobře vykonané práce. Cestou uvažoval jestli zjevení, které měl před několika dny bylo vlastně skutečné. Zda-li se mu přece všechno jen nezdálo. Pochybnosti se mu zdály stále více a více opodstatněné.

Ten den muž přijel domů, usedl ke svému stolu a zemřel. V okamžiku, kdy jeho hlava spadla na stůl, se deska rozlomila na půl. Stůl už byl zbytečný; jeho pán zemřel a jiného už mít nechtěl. Tak na zemi ležel napůl rozlomený stůl a uprostřed mrtvé tělo. Muž se usmíval.

Poznámky k tomuto příspěvku

čtenář aeolus - 1.2.2003 > Ten konec mi připomíná zase konec v Tolkienově příběhu o Tůrinovi, nalehl na vlastní meč, a přestože to byl meč kouzelný a zabil jím i draka, zlomil se pod jeho vahou. Toto je krásně napsaný příběh, jenomže ten konec - smrt by mohla být lépe vysvětlená, když přece cítil, že na něj jde smrt, musel cítit také slabost. Body: 5 <reagovat

čtenář zenezen - 1.2.2003 > čtenář> No Pána prstenu jsem četl, ale tam asi příběh o Tůrinovi není, protože si na to nevzpomínám. Nícméně, každá větička či nápad z této povídky už se někde objevila. To je problém. Vymyslet něco úplně nového. Snad to ani nejde. Nebo třeba příště:-). Jinak k tomu konci nevím. Jak je tak je, každé další slovo by se mi už zdálo navíc. Moc děkuji za názor! I hodnocení:-)). <reagovat

centaur (Občasný) - 1.2.2003 > Příběh je takový tklivý, patetický, což ale není žádné překvapení. Chyba ve zpravovat dům, nejspíš jsi chtěl říci, že ho spravoval, jestli zpravoval, tak o čem? Některé výrazy nejsou zrovna nejlepší, viz: ". Byl pevný a šlachovitý, nikoliv však ve svých pohybech hrubý. " - to zní dost neuměle. Konec by mohl být docela dobrý nebýt vět typu "Stůl už byl zbytečný; jeho pán zemřel a jiného už mít nechtěl. " - trochu to dělá ze čtenáře blbce, jakoby sis myslel, že to čtenáři nedojde. A takových vět tam je víc. Scéna s paní Smrtí není pohádkový, nýbrž patetická, "hluboká". Občas chybí interpunkce. <reagovat

čtenář zenezen - 1.2.2003 > centaur> Jak to, že to není překvapení? Copak mě znáš:-)? Jinak díky za opravu, samozřejmě tam má být spravoval! Některé věty zní možná neuměle, nicméně takhle přesně jsem se chtěl vyjadřit, není to žádná stylizace. Prostě takhle mluvím. Že to čtenářům dojde? To asi ano, ale o to nejde. Kdyby měl každý, kdo chce něco napsat, vzít v potaz inteligenci čtenářů, i ty nejtlustší knihy by byly rázem pouhými sešitky a přišly by o mnoho z toho, co je na nich dobré. Jinak mě velmi potěšila interpretace scény s paní Smrtí, neboť její patetičnost a hloubka právě vychází z jisté pohádkovosti. Cožpak se v pohádkách nezobrazují archetypální zkušenosti celého lidstva? Myslím, že každá pohádka je z tohoto pohledu ,,hluboká,,. Za interpunkci se omlouvám; chyba z části způsobená leností, z části jistě také neznalostí:-). Jinak dík za každý takovýto názor, vše je velmi podnětné, a pro mě překvapivé. Díky! <reagovat

centaur (Občasný) - 1.2.2003 > S tím překvapením se to nemyslel konrétně na tebe, opravdu tě neznám, myslel jsem to obecně, tedy ve smyslu, že mě to tady na Totemu nepřekvapuje. Inteligence čtenáře - dobré tlusté knihy jsou tlusté ne proto, že by vysvětlovaly jasné věci, ale protože vyprávějí, nejsou tam zbytečná slova, prostě plyne příběh. Např. mistr mlčení Kafka má středně dlouhé romány, kde, podle mého názoru, není ani jedno slovo zbytečné, ani jedno navíc. Interpretace scény se Smrtí - mně právě nepřišla až tak pohádková, bylo to sice podobné, ale nebylo to jako v pohádce, protože to žánrově nezapadalo do předchozího stylu. Vznik z toho trochu mišmaš, jestli mi rozumíš. Pohádky jsou v tomto směru opravdu hluboké, to souhlasím, ale tvůj příběh mi nepřijde archetypální, protože některé základní rysy arch. příběhu postrádá. <reagovat

fungus2 (Občasný) - 2.2.2003 > Tak to se mi líbilo! <reagovat

čtenář zenezen - 6.2.2003 > centaurovi: Tzv. ,,neukecanost,, jakéhokoliv literární dílka i díla je často diskutovaná a hlavně oceňovaná charakteristika. Je mi taky dobře známá a to jsem si nemusel ani přečíst Spisovatelům a čtenářům od Schopenhauera (vřele doporučuji všem, zvláště všem rádoby vědeckým packalům, jejichž ,,díla,, se musím učit na zkoušky). Nicméně jisté také je, že tato ukecanost nebo neukecanost je také velmi subjektivně vnímána a každé slovo, co v této povídce je, bylo dobře zváženo. Není pochyb, že to nemusí sednout každému, ba, což se může taky stát, nikomu:-). Mišmaše miluju, Škvár od Bukowského bude mi vždycky velkým vzorem:-). Co se archetypálního či nearchetypálního příběhu týče, nemyslím, že tato značka bývá dávána určitými formálními znaky, ale pocitem čtenáře, no... a to už není na mně:-). <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + šest ?